CHUDENICE A OKOLÍ : KVAPIL, JAROSLAV

Kvapil, Jaroslav

Národní umělec PhDr. h. c. Jaroslav Kvapil básník, spisovatel a tvůrce moderní české režie *1868 v Chudenicích +1950 v Praze Čestný občan chudenický

     V roce 2008 si městys Chudenice připomene 140. výročí narození svého rodáka a jedné z velkých osobností českého divadla, národního umělce PhDr. h.c. Jaroslava Kvapila. Pojďme si blíže připomenout tuto osobnost veřejného života z dob pro naši zemi šťastných i těch méně šťastnějších.

     Jaroslav Kvapil se narodil dne 25. září 1868 na tzv. Starém zámku v Chudenicích. Pro rozvoj svého vlasteneckého a humanitního vnímání světa měl ty nejlepší předpoklady. Narodil se do rodiny místního lékaře Hynka Kvapila, který byl v širokém okolí znám jako velký vlastenec a lidumil, mající vřelý vztah k české historii.

     Malý Jaroslav navštěvoval chudenickou školu, kde na něj měl velký vliv zejména vlastenecky smýšlející řídící učitel Karel Jícha. Po odchodu ze školy nastoupil Jaroslav na klatovské gymnázium, kde se však jeho prospěch velmi zhoršil. Rodiče se rozhodli pro radikální krok  a poslali svého syna na gymnázium do Plzně, kde jej svěřili svému známému, přísnému učiteli Matěji Plzákovi. U něj také Jaroslav po celou dobu studií v Plzni bydlel. Nutno uznat, že pod vedením tohoto kantora se Kvapilův prospěch velmi zlepšil a projevil se u něj zájem zejména  o češtinu a historii. Učitelem a vzorem mu však byl nadále i otec, s nímž vedl dlouhé rozhovory, které měly velký vliv na formování Jaroslavových názorů na otázky společenské, mravní, náboženské i politické.

     Smysl pro poezii a divadlo se u Jaroslava Kvapila objevil již záhy. První verš skládá v kvintě a publikuje je ve školním Almanachu, veršuje též při svých prázdninových pobytech v Chudenicích, kde spolu se svými spolužáky pořádá besedy, přednášky, společenské zábavy a divadelní představení. Divadlo se také hrálo v budově Starého zámku za tichého souhlasu majitele Jaromíra Czernina.

     Mladý Kvapil získal díky svému básnickému nadšení velkou popularitu mezi plzeňským studentstvem. Tuto popularitu si udržel i při svém studiu v Praze, kam se přihlásil jako osmnáctiletý. Po vzoru svého otce pochopitelně na lékařskou fakultu. Díky otcově dobré známosti bydlí v Praze u dalšího známého chudenického rodáka a významného pražského lékaře, MUDr. Václava Rubešky. Se svými spolužáky a přáteli chodíval rád do studentského hostince U Pravdů, kde se seznámil s malířem Olivou. Ten se nevědomky snad zasloužil o Jaroslavův další příklon       k umění nejvíce. Zavedl jej totiž mezi umělce a výtvarníky, kde se Kvapil setkává s prvním skutečným básníkem svého života Františkem Táborským. Patrně jím ovlivněn odchází z medicíny a přechází na filozofickou fakultu. Během vánočních prázdnin roku 1888 se stávají svědky jeho básnického umění rodiče, kterým předčítá své první skutečné verše – „Nad vyschlým zdrojem“ a „Zapomnění“, otištěné také ve Světozoru.

     Po premiéře ve Světozoru se Jaroslav Kvapil seznamuje s Jaromírem Boreckým, F. X. Šaldou, bratry Mrštíkovými, v Umělecké besedě se seznamuje s Janem Nerudou a Svatoplukem Čechem,  a v tehdy snad nejproslulejším centru pražské bohémy U sv. Tomáše se setkává s Jaroslavem Vrchlickým, Mikolášem Alešem, či Jakubem Arbesem.

     Kvapilův zvyšující se zájem o současnou lyriku jej odvádí od klasického studia a začíná vynechávat přednášky. Na začátku roku 1889 Kvapil vydává svojí první knihu básní „Padající hvězdy“. Sklízí za ní uznání a Vrchlický o ní uveřejňuje vřelou recenzi v Hlasu národa a toto uznání jej sbližuje s Aloisem Jiráskem. Povzbuzen prvním výrazným úspěchem vydává další básnickou sbírku „Reliqiue“. V tuto dobu neočekávaně ukončuje studia filozofie a přechází na právnickou fakultu. Zde však vydrží jen jeden semestr a pak vysokoškolská studia ukončuje definitivně. Nepomáhá maminčino domlouvání ani otcovo přísné kárání. Jaroslav jde bez vyhlídky na nějaké finanční jistoty odhodlaně tam, kam ho to od počátku táhlo nejvíce. K literatuře a novinařině.

     Zřejmě největší vliv na další tvorbu básnickou i překladatelskou měl na mladého Kvapila Jaroslav Vrchlický, kterého následoval do literárního odboru Umělecké besedy. Následně však přešel do spisovatelského spolku Máj. Přispíval do Světozoru, Lumíru, stal se redaktorem Hlasu národa, České stráže a Národních listů, redigoval Zlatou Prahu a Světovou knihovnu. Velmi oceňována byla jeho práce právě ve Světové knihovně, na níž vzpomíná pozdější univerzitní profesor a významný historik anglické a americké literatury Otakar Vočadlo: „Jeho světová knihovna nám studentům za nepatrný peníz otvírala poklady domácí a zahraniční literatury“. Vrcholem jeho tehdejší lyrické činnosti byla sbírka třiadvaceti básní „Růžový keř“ s úvodem Jaroslava Vrchlického a „Básníkův deník“. Obě díla byla ovlivněna francouzskou dekadencí           a předchozí seznámení se s dílem F. X. Šaldy. V obou sbírkách pak Kvapil vzpomíná na chudenickou krajinu s jezírky a tůněmi.

     Rok 1890 stává se pro Kvapila osudným i z hlediska osobního života. Počátkem tohoto roku se Kvapil seznámil s herečkou Hanou Kubešovou. Ačkoliv se Hana bála osmiletého věkového rozdílu vůči Jaroslavovi a ani její rodiče nebyli nadšeni myšlenkou na sňatek své dcery s finančně nezajištěným básníkem, vyvrcholil vztah svatbou, která se konala 26. května 1894. Hana přijala manželovo příjmení a my ji dnes známe jako vynikající divadelní herečku Hanu Kvapilovou. Ze své lásky se Kvapil vyznává ve dvou lyrických dílech – Tiché lásce a Leber aurea. V roce 1896 vydal Kvapil sbírku třinácti básní „Oddanost“, ze které je patrno manželské štěstí autora. Titulní stranu této sbírky vytvořil tehdy mladý Max Švabinský. Později následovala sbírka „Trosky chrámu“, kterou vydal Kvapil již jako třicetiletý. Následovala sbírka „Andante“ a kniha „Závoje“.

     V roce 1907 se zdálo, že svět přijde o jednoho ze svých básníků. Toho roku totiž Kvapilovi zemřela jeho milovaná manželka a básník se nad jejím popelem zařekl, že s lyrikou zcela skončí.   O tři roky později však básník promluvil nanovo, povzbuzen vztahem s novou manželkou, mladičkou herečkou Zdenou Rýdlovou, od níž se také dočkal potomka dcery Evy. Ovlivněn rodinnou pohodou vydává Kvapil cyklus „Poslední krása“ a knihu „Na sklonku října“. Památce tří svých přátel Ignátu Hermanovi, Karlu Maškovi a Karlu Šípkovi věnoval sbírku „Motýli a vosy“, kde se v oddílu „Úšklebky z domova“ vysmívá panské povýšenosti, klevetění paniček a dalším projevům maloměšťáctví v rodných Chudenicích. 

     Je zajímavé, že až do roku 1890 neměl Jaroslav Kvapil nijak vřelý vztah k divadlu. Vše se však změnilo po setkání s Hanou Rubešovou, ke kterému došlo v šatně Národního divadla, kam jí osobně přinesl pozvání k účinkování v Umělecké besedě. Vztah ke své vyvolené tak přivedl zcela neplánovaně Jaroslava Kvapila do divadla.

     Kvapil počal svojí práci pro divadlo nevědomky již v mládí, kdy prodal své libreto k Zimní pohádce Josefovi Nešverovi. V roce 1897 tak mohl být sám překvapen uvedením Nešverovy opery „Perdita“ na jevišti Národního divadla. Nešvera použil pro toto své dílo právě zmiňované libreto Kvapilovo.

     Po seznámení se s J. B. Foerstrem sepsal Kvapil libreto podle Mosenthalovy hry „Debora“ a zároveň dle dramatu F. A. Šuberta „Jan Výprava“ napsal libreto k opeře Ludvíka Lošťáka „Selská bouře“. Můzou pro sepsání nejlepšího a nejznámějšího Kvapilova díla pro divadlo byly balady  J. Erbena a pohádky H. Ch. Andersena, pod jejichž dojmem napsal libreto snad k nejkrásnější české opeře, Rusalce. Kvapil spatřoval Rusalku ve své tvořivé fantazii u Jezírek ve Žďáru u Chudenic,     o čemž v dopise ze dne 11.11. 1940 napsal spisovateli Jaroslavu Fr. Urbanovi: „... a pokud jde o Váš dotaz, jaké místo mi asi tanulo na mysli jako dějiště Rusalky, tož bych připomněl malé – možno-li to nazvat- jezírko na lesní louce ve Žďáru, kde za mých mladých let bývalo i koupaliště později odstraněné, a kde na hladině mnoho leknínů. Na té louce a u té vody jsem za studentských let rád dlíval, a z toho prostředí pošly i některé mé mladé básně – připomínám např. báseň Bažinu“ v Růžovém keři. … z mlada mi tane na mysli půvabný ten koutek pro pohádky za měsíčních nocí jako stvořený...“. Antonín Dvořák Kvapilem nabízenou lyrickou pohádku vřele uvítal a za pouhých sedm měsíců vytvořil z ní svojí nejkrásnější a nejúspěšnější operu, která je dodnes živá. Premiéru měla v Národním divadle dne 31. března 1901 a také díky výbornému nastudování Karla Kovařovice a skvělým výkonům hlavních představitelů, byla přijata bouřlivým potleskem.

     Dramatickou tvorbu zahájil Jaroslav Kvapil scénkou „Přítmí“, po níž následovaly další dramata „Bludička“ a „Princezna Pampeliška“ a divadelní hra „Oblaka“, uvedená na jeviště Národního divadla v roce 1906. Jak „Oblaka“, tak i „Princezna Pampeliška“ byly zasazeny dějem na Chudenicko. Zatímco v Oblacích posloužily Kvapilovi za modely jeho rodiče a vlastenecký chudenický farář Josef Souhrada, inspiraci pro Princeznu Pampelišku čerpal Kvapil v rozkvetlých stráních a lukách na Chlumské u Chudenic. „Princezna Pampeliška“ se dočkala také beletristického vydání, stejně jako další hra „Sirotek“, která byla vydána jako pohádka pod názvem „Osiřelo dítě“.

     V roce 1900, kdy vznikla Společnost Národního divadla, stal se Jaroslav Kvapil jejím dramaturgem. Krátce nato začal pracovat i jako režisér. Na konci roku byl ustanoven šéfem činohry Národního divadla. Zde často rád režíroval hry Vrchlického i Jiráska, za lidsky i umělecky blízké považoval Šrámka a Mahena, režíroval také Dyka, Theera, Hilberta, Malířovou, Loma a další. Díky Kvapilově slabosti pro Ibsena, Björnsona, Čechova, Gorkého a další světové autory se dostává činohra Národního divadla evropský charakter. Kvapilovu tvůrčí odvahu a uměleckou sílu podtrhlo v roce 1916 uvedení Shakespearovského cyklu obsahujícího 15 různých inscenací.

     Jak bylo již zmíněno, Kvapil byl také zdatný překladatel, kdy nejen překládal, ale také na jeviště uváděl světově známé a uznávané autory, např. Ibsenovy hry „Paní z námoří“, „Opory společnosti“ a další, Fuldův „Talisman“, atd.

    Kvapil režíroval filmy „Ahasver“, „Zlatý klíček“ a „Oblaka“, která však byla uvedena pod titulem „Skřivánčí píseň“. Spolu s Emilem Pollertem natočili Prodanou nevěstu. V rozhlase režíroval Shakespearův „Sen noci svatojánské“.

     Po vyhlášení samostatné Československé republiky, kdy byl nedostatek kvalitních lidí  na obsazení důležitých vládních a úředních míst, byl povolán i Jaroslav Kvapil. Těžko se loučil  s divadlem, ale v rozhodnutí uposlechnout „povolání“ mu pomohla i jeho dlouhodobá oční nemoc, která mu stále více při práci v divadle překážela. Ve svém projevu, v němž hodnotil svojí práci  a jímž se loučil s činoherním souborem Národního divadla, uvedl: „Za mého osmnáctiletého působení v Národním divadle jsem převzal ze Šubertova původního repertoáru 29 našich autorů a přidal k nim dalších 39. Úhrnem jsem uvedl 180 různých her, provedených 404 krát.“

     Jaroslav Kvapil počal na ministerstvu úřadovat od poloviny listopadu 1918. V červnu 1919 byl jmenován odborovým radou, v březnu 1920 odborovým přednostou. Jeho tajemníkem byl básník Petr Křička. I když bylo se zakládáním a uváděním nového odboru do života hodně práce, nevzdával se Jaroslav Kvapil svého snu o druhé české činohře.

     Jeho sen se mu splnil po odchodu dr. Hilara z Vinohradského divadla. Tehdy byl z obav o budoucnost této scény přemlouván, aby se alespoň na čas ujal jejího vedení. V roce 1921 tedy požádal o pololetní dovolenou a následně byl z ministerstva uvolněn trvale. Na Vinohradech spolupracoval   s herci Václavem Vydrou, Zdeňkem Štěpánkem, Annou Iblovou a dalšími. Později Kvapil získal např. Františka Smolíka, Olgu Scheinpflugovou a pro režii Karla Čapka.

     Nastupující šedesátka a zhoršující se oční choroba donutila Jaroslava Kvapila, aby se roku 1928 vzdal stálé divadelní práce a od té doby režíroval jen příležitostně. Před tím však ještě uposlechl výzvy Oskara Nedbala a pro zájezd do Španělska se ujal režie Prodané nevěsty a Rusalky, které byly pak bratislavským souborem za velkého úspěchu hrány v Barceloně a Madridu.

     Kvapilův význam pro české divadelnictví ocenila řada kritiků divadelních i literárních. Jeho přínos pro české divadlo zhodnotil Miroslav Rutte takto: „Kvapil probojoval u nás první abecedu moderního divadelnictví, bez níž by dnes nebylo možno jíti dále, Kvapil založil českou režii právě tím, že měl dostatek odvahy otevřít okno do Evropy. Vykonal tím v oblasti divadelní tvorby kus oné obří práce, jíž vykonal jeho uctívaný básnický mistr Jaroslav Vrchlický v literatuře, spojil nás se světem a ponechal nám, abychom v něm našli sami sebe.“

     Sedmdesáté narozeniny prožíval Jaroslav Kvapil plný obav o český národ. Následuje Mnichovský diktát a po volbě Dr. Emila Háchy prezidentem okleštěného Československa chce Jaroslav Kvapil spolu se spisovatelem K. J. Benešem předat nové hlavě státu manifest „Věrni zůstaneme“, který podepsalo spolu s nimi dalších dvanáct neohrožených spisovatelů. Manifest však nesmí vyjít tiskem a Dr. Hácha Kvapila nepřijal. Následoval 15. březen 1939, ale ani po okupaci se Kvapil nevzdává a spolupracuje s odbojem, vzpomeňme jen na jeho kontakty s dr. Tůmou, skupinou Lípa a šíření letáků, z nichž mnohé sám napsal. Po zákazu Emanuela Moravce vydávat jeho knihy došlo Kvapilovi, že je zle. Ukryl svůj bohatý archiv a počal se skrývat v Hranicích, Tišnově a Poděbradech, kde byl také 26. června 1944 zatčen a po výslechu v Pečkově paláci převezen na Pankrác. Odsud byl propuštěn až po osvobození Prahy dne 11. května 1945.

     Po propuštění z vězení se Jaroslav Kvapil velmi rychle zotavil a počal pracovat na souborném vydání svého díla. To vyšlo v letech 1945 – 1947 ve čtyřech svazcích pod názvy „Rytmus života“, „O čem vím I. a II. díl“ a „Na čtyřech strunách“.

     Dne 30. ledna 1946 se dostalo Jaroslavovi Kvapilovi velké pocty – byl jmenován národním umělcem a současně byl prohlášen čestným doktorem filozofie Karlovy univerzity v Praze.

     K jeho 80. narozeninám mu přála řada významných osobností i prostí občané. Mistr se pak těšil z přátelství, lásky i respektu svých blízkých, přátel a kolegů ještě téměř další dva roky. Zesnul dne 10. ledna 1950. Do svých rodných Chudenic se však vrátil až o pět let později, kdy byl pochován v rodinném hrobě dne 24. června 1955. Zde odpočívá v pokoji dodnes.

David Klíma

Prameny:

Kvapil, J.: O čem vím, díl I. Praha 1946

Kvapil, J.: O čem vím, díl II. Praha 1947 

Burda J.: Jaroslav Kvapil, život a dílo. Klatovy 1990